čtvrtek 20. listopadu 2014
středa 19. listopadu 2014
19/11
Poslouchám Fever Ray a přemýšlím nad tím jak se věci v životě mění. Nic nezůstává stálé.
A někdy se sny stávají realitou. A tak jsem se na včerejším ultrazvuku dozvěděla, že se stanu hrdou matkou malého chlapečka. Mini verze mého manžela. Naplňuje mě to štěstím. A stejnou měrou jakou se netěším na porod, se těším na to až ho poprvé sevřu v náručí.
Ukázal nám tu svojí malou věc a poté na nás s gustem vystrčil zadek. Neřekla bych, že mě naše dítě rozesměje takhle brzy.
S myšlenkou, že vůbec netuším kolik na sebe budu mít času po porodu, jsem se dnes vydala ke kadeřnici na nejspíš poslední údržbu před dnem D. Taky jsem si roztáhla uši další dva milimetry. Vysněných 14mm, na kterých chci skončit, je tady. Tahá to jak blázen, ale já se tak těšila.
Asi bych se taky neměla zapomenout zmínit o mé dnešní návštěvě u zubařky. Tedy ne, že by na tom vrtání bylo něco až tak zajímavého. Ale po vpíchnutí injekce jsem zase trpělivě vysedávala v čekárně a "tuhla", naslouchala zdejším starším jak rozumují.. Tyhlety okamžiky nemám ráda. Vždy dojde na rozebírání mladých a jejich moderních záležitostí a módních trendů. Jistě, taky už mi není "náct" a nerozumím všemu, co dnes "omladina" nosí a poslouchá (krom teho, já poslouchám metal). Jen je mi vždycky smutno z těch rozumů a přístupu "nerozumím tomu, tak je to špatně". Od kalhot s rozkrokem u kolen až po tetování se to stihlo probrat. Všechno je to blbost. U tetování si mladí neuvědomují, že jednou budou staří a ta kůže bude povislá. Nač taky? Teď je teď a hlavně, že je to moderní!
Kdyby mělo cenu cokoliv vysvětlovat tak se snad do hovoru vložím také. Ale bohužel mám bohaté zkušenosti, že s jistou věkovou kategorií a zarytými názory se hnout nedá. Ale domnívat se, že se každý člověk nechává tetovat pouze pro daný obrázek, že se tím pouze a jenom dekoruje? Určitě není možná, aby to mělo hlubší význam a vyjadřovalo to postoje, názory či stopy po některých životních zkušenostech (asi jako jizvy z boje). Osobně si navíc dobře uvědomuji, že jednou budu stará a kůži budu mít povislou. A to mě má odradit? Ten význam to pro mě bude mít stále. A já budu pořád já..
A někdy se sny stávají realitou. A tak jsem se na včerejším ultrazvuku dozvěděla, že se stanu hrdou matkou malého chlapečka. Mini verze mého manžela. Naplňuje mě to štěstím. A stejnou měrou jakou se netěším na porod, se těším na to až ho poprvé sevřu v náručí.
Ukázal nám tu svojí malou věc a poté na nás s gustem vystrčil zadek. Neřekla bych, že mě naše dítě rozesměje takhle brzy.
S myšlenkou, že vůbec netuším kolik na sebe budu mít času po porodu, jsem se dnes vydala ke kadeřnici na nejspíš poslední údržbu před dnem D. Taky jsem si roztáhla uši další dva milimetry. Vysněných 14mm, na kterých chci skončit, je tady. Tahá to jak blázen, ale já se tak těšila.
Asi bych se taky neměla zapomenout zmínit o mé dnešní návštěvě u zubařky. Tedy ne, že by na tom vrtání bylo něco až tak zajímavého. Ale po vpíchnutí injekce jsem zase trpělivě vysedávala v čekárně a "tuhla", naslouchala zdejším starším jak rozumují.. Tyhlety okamžiky nemám ráda. Vždy dojde na rozebírání mladých a jejich moderních záležitostí a módních trendů. Jistě, taky už mi není "náct" a nerozumím všemu, co dnes "omladina" nosí a poslouchá (krom teho, já poslouchám metal). Jen je mi vždycky smutno z těch rozumů a přístupu "nerozumím tomu, tak je to špatně". Od kalhot s rozkrokem u kolen až po tetování se to stihlo probrat. Všechno je to blbost. U tetování si mladí neuvědomují, že jednou budou staří a ta kůže bude povislá. Nač taky? Teď je teď a hlavně, že je to moderní!
Kdyby mělo cenu cokoliv vysvětlovat tak se snad do hovoru vložím také. Ale bohužel mám bohaté zkušenosti, že s jistou věkovou kategorií a zarytými názory se hnout nedá. Ale domnívat se, že se každý člověk nechává tetovat pouze pro daný obrázek, že se tím pouze a jenom dekoruje? Určitě není možná, aby to mělo hlubší význam a vyjadřovalo to postoje, názory či stopy po některých životních zkušenostech (asi jako jizvy z boje). Osobně si navíc dobře uvědomuji, že jednou budu stará a kůži budu mít povislou. A to mě má odradit? Ten význam to pro mě bude mít stále. A já budu pořád já..
pondělí 17. listopadu 2014
17/11
První příspěvek je vždy ošemetný, ale pracujeme-li s tím, že ho nikdo nebude číst, bude se nám psát lépe. Tedy..
Na úvod se nejspíš sluší něco málo o mně. Píšu na připitomělé herní klávesnici, kterou jsme s mužem stále nevyměnili pouze kvůli vlastní lenosti, ačkoliv je k ničemu. Dá to zabrat. Nejsou tu poznačené háčky a čárky a tak se na dané písmeno kolikrát trefím až na po páté. Trochu to odrazuje od psaní a jakékoliv snahy sepsat cokoliv smysluplného..
Můj svět se skládá z našeho skvělého a útulného domova, kde si neděláme stres z občasného nepořádku (snažíme se, protože zmíněný nepořádek způsobuje zejména náš pes), usmíváme se na sebe, povídáme si, čteme, koukáme na filmy méně intelektuální, holdujeme černému humoru, občas se snažíme něco smysluplného napsat, milujeme se, vaříme, chodíme na procházky.. takový ideální domov. Jistě není ideální pro každého. Někdy by například řekl, že jsme bordeláří (moje babička). Já myslím, že máme uklizeno tak akorát. Vězte, že věci u nás mají svůj řád a místo. Přece nikdo by se nedokázal cítit dobře, v prostředí naprosto chaotickém.
Mám skvělého manžela. Máme psa. Já mám poměrně veliký buben, pod kterým se skrývá naše první miminko. Občas mám pocit, že se věci dějí tak rychle, že to ani nestíhám naplno pobrat.
Máme toho vlastně poměrně hodně. Ale to je asi jedno.
Nejdůležitější je jaké mám štěstí. Že jsme se našli. Že spolu hovoříme. I když se nechápeme, snažíme se o to. Snažíme se být tolerantní. A udržujeme doma smích a pohodu.
Ve svém stoprocentně těhotenském stavu, který občas zvládám lépe, občas hůř, narážím na určité předsudky a připomínky, narážky a názory, které si nikdo nevyžádal. Tak prosím vás nikdy jsem si nemyslela, že je tak těžké být matkou a to jsem se jí ještě naplno nestala. Už jen ty chytré řeči z okolí musí stresovat každou prvorodičku natolik, že se za přispění nestabilních hormonů může totálně sesypat. Každý totiž ví, co čekáte (rozuměj, tím míním pohlaví), co pořídit do výbavičky, jak se máte chovat či nechovat, co jíst, co si obléct a tak podobně.
Nikdy jsem si nemyslela, že se tím budu natolik zaobírat. Nebudu a nechci být takovou tou matkou, která je na minimálně 300% oddaná svým dětem, každému o nich vypráví, fotku z ultrazvuku ukazuje i paní na kase v Tescu a po porodu se o sebe přestane starat. Svých skvělých dvacet kilo navrch s klidem přehlíží, umaštěné vlasy svazuje do gumičky a nedostatek sedícího oblečení řeší manželovou mikinou. Nejlépe když pak ještě přes léto obráží s kočárkem hospodské terásky. Přátelé tak takhle ne. Mám své zájmy a koníčky. Mám roztažené uši, tetování a piercing. A kvůli miminku to nevyndám. Miminko je vytoužené a plánované, to je fakt. Oba se na něj s manželem těšíme a nemyslím si, že bych kdy v budoucnu kvůli tomu všemu byla špatná matka. Nemíním své dítě ignorovat ani přehlížet a samozřejmě rozumím tomu, že mateřství bude podstatná součást mého života a miminko zabere 90% mého času (zbylých deset na hygienu, venčení psa, údržbu domácnosti, vaření a spánek.. páni). Jen se snažím najít zlatý střed a nevzdat se své svoucnosti. Myslím si, že hodně nastávajících mamin mi v tomhle porozumí.. Tedy doufám.
A to myslím k prvnímu příspěvku bude dosti.. rozjelo se mi to poněkud jiným směrem než jsem zamýšlela, ale nevadí. Spontánnost je občas ku prospěchu.
Na úvod se nejspíš sluší něco málo o mně. Píšu na připitomělé herní klávesnici, kterou jsme s mužem stále nevyměnili pouze kvůli vlastní lenosti, ačkoliv je k ničemu. Dá to zabrat. Nejsou tu poznačené háčky a čárky a tak se na dané písmeno kolikrát trefím až na po páté. Trochu to odrazuje od psaní a jakékoliv snahy sepsat cokoliv smysluplného..
Můj svět se skládá z našeho skvělého a útulného domova, kde si neděláme stres z občasného nepořádku (snažíme se, protože zmíněný nepořádek způsobuje zejména náš pes), usmíváme se na sebe, povídáme si, čteme, koukáme na filmy méně intelektuální, holdujeme černému humoru, občas se snažíme něco smysluplného napsat, milujeme se, vaříme, chodíme na procházky.. takový ideální domov. Jistě není ideální pro každého. Někdy by například řekl, že jsme bordeláří (moje babička). Já myslím, že máme uklizeno tak akorát. Vězte, že věci u nás mají svůj řád a místo. Přece nikdo by se nedokázal cítit dobře, v prostředí naprosto chaotickém.
Mám skvělého manžela. Máme psa. Já mám poměrně veliký buben, pod kterým se skrývá naše první miminko. Občas mám pocit, že se věci dějí tak rychle, že to ani nestíhám naplno pobrat.
Máme toho vlastně poměrně hodně. Ale to je asi jedno.
Nejdůležitější je jaké mám štěstí. Že jsme se našli. Že spolu hovoříme. I když se nechápeme, snažíme se o to. Snažíme se být tolerantní. A udržujeme doma smích a pohodu.
Ve svém stoprocentně těhotenském stavu, který občas zvládám lépe, občas hůř, narážím na určité předsudky a připomínky, narážky a názory, které si nikdo nevyžádal. Tak prosím vás nikdy jsem si nemyslela, že je tak těžké být matkou a to jsem se jí ještě naplno nestala. Už jen ty chytré řeči z okolí musí stresovat každou prvorodičku natolik, že se za přispění nestabilních hormonů může totálně sesypat. Každý totiž ví, co čekáte (rozuměj, tím míním pohlaví), co pořídit do výbavičky, jak se máte chovat či nechovat, co jíst, co si obléct a tak podobně.
Nikdy jsem si nemyslela, že se tím budu natolik zaobírat. Nebudu a nechci být takovou tou matkou, která je na minimálně 300% oddaná svým dětem, každému o nich vypráví, fotku z ultrazvuku ukazuje i paní na kase v Tescu a po porodu se o sebe přestane starat. Svých skvělých dvacet kilo navrch s klidem přehlíží, umaštěné vlasy svazuje do gumičky a nedostatek sedícího oblečení řeší manželovou mikinou. Nejlépe když pak ještě přes léto obráží s kočárkem hospodské terásky. Přátelé tak takhle ne. Mám své zájmy a koníčky. Mám roztažené uši, tetování a piercing. A kvůli miminku to nevyndám. Miminko je vytoužené a plánované, to je fakt. Oba se na něj s manželem těšíme a nemyslím si, že bych kdy v budoucnu kvůli tomu všemu byla špatná matka. Nemíním své dítě ignorovat ani přehlížet a samozřejmě rozumím tomu, že mateřství bude podstatná součást mého života a miminko zabere 90% mého času (zbylých deset na hygienu, venčení psa, údržbu domácnosti, vaření a spánek.. páni). Jen se snažím najít zlatý střed a nevzdat se své svoucnosti. Myslím si, že hodně nastávajících mamin mi v tomhle porozumí.. Tedy doufám.
A to myslím k prvnímu příspěvku bude dosti.. rozjelo se mi to poněkud jiným směrem než jsem zamýšlela, ale nevadí. Spontánnost je občas ku prospěchu.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)