První příspěvek je vždy ošemetný, ale pracujeme-li s tím, že ho nikdo nebude číst, bude se nám psát lépe. Tedy..
Na úvod se nejspíš sluší něco málo o mně. Píšu na připitomělé herní klávesnici, kterou jsme s mužem stále nevyměnili pouze kvůli vlastní lenosti, ačkoliv je k ničemu. Dá to zabrat. Nejsou tu poznačené háčky a čárky a tak se na dané písmeno kolikrát trefím až na po páté. Trochu to odrazuje od psaní a jakékoliv snahy sepsat cokoliv smysluplného..
Můj svět se skládá z našeho skvělého a útulného domova, kde si neděláme stres z občasného nepořádku (snažíme se, protože zmíněný nepořádek způsobuje zejména náš pes), usmíváme se na sebe, povídáme si, čteme, koukáme na filmy méně intelektuální, holdujeme černému humoru, občas se snažíme něco smysluplného napsat, milujeme se, vaříme, chodíme na procházky.. takový ideální domov. Jistě není ideální pro každého. Někdy by například řekl, že jsme bordeláří (moje babička). Já myslím, že máme uklizeno tak akorát. Vězte, že věci u nás mají svůj řád a místo. Přece nikdo by se nedokázal cítit dobře, v prostředí naprosto chaotickém.
Mám skvělého manžela. Máme psa. Já mám poměrně veliký buben, pod kterým se skrývá naše první miminko. Občas mám pocit, že se věci dějí tak rychle, že to ani nestíhám naplno pobrat.
Máme toho vlastně poměrně hodně. Ale to je asi jedno.
Nejdůležitější je jaké mám štěstí. Že jsme se našli. Že spolu hovoříme. I když se nechápeme, snažíme se o to. Snažíme se být tolerantní. A udržujeme doma smích a pohodu.
Ve svém stoprocentně těhotenském stavu, který občas zvládám lépe, občas hůř, narážím na určité předsudky a připomínky, narážky a názory, které si nikdo nevyžádal. Tak prosím vás nikdy jsem si nemyslela, že je tak těžké být matkou a to jsem se jí ještě naplno nestala. Už jen ty chytré řeči z okolí musí stresovat každou prvorodičku natolik, že se za přispění nestabilních hormonů může totálně sesypat. Každý totiž ví, co čekáte (rozuměj, tím míním pohlaví), co pořídit do výbavičky, jak se máte chovat či nechovat, co jíst, co si obléct a tak podobně.
Nikdy jsem si nemyslela, že se tím budu natolik zaobírat. Nebudu a nechci být takovou tou matkou, která je na minimálně 300% oddaná svým dětem, každému o nich vypráví, fotku z ultrazvuku ukazuje i paní na kase v Tescu a po porodu se o sebe přestane starat. Svých skvělých dvacet kilo navrch s klidem přehlíží, umaštěné vlasy svazuje do gumičky a nedostatek sedícího oblečení řeší manželovou mikinou. Nejlépe když pak ještě přes léto obráží s kočárkem hospodské terásky. Přátelé tak takhle ne. Mám své zájmy a koníčky. Mám roztažené uši, tetování a piercing. A kvůli miminku to nevyndám. Miminko je vytoužené a plánované, to je fakt. Oba se na něj s manželem těšíme a nemyslím si, že bych kdy v budoucnu kvůli tomu všemu byla špatná matka. Nemíním své dítě ignorovat ani přehlížet a samozřejmě rozumím tomu, že mateřství bude podstatná součást mého života a miminko zabere 90% mého času (zbylých deset na hygienu, venčení psa, údržbu domácnosti, vaření a spánek.. páni). Jen se snažím najít zlatý střed a nevzdat se své svoucnosti. Myslím si, že hodně nastávajících mamin mi v tomhle porozumí.. Tedy doufám.
A to myslím k prvnímu příspěvku bude dosti.. rozjelo se mi to poněkud jiným směrem než jsem zamýšlela, ale nevadí. Spontánnost je občas ku prospěchu.
Žádné komentáře:
Okomentovat